Blog

„Za ty tvoje prachy bych do třídy jenom nakouknul …“, sdělil mi na třídním srazu před pár lety ex-spolužák, tehdy kantor na základní škole. No, a to bylo, prosím, ještě před tím, než se učitelům začalo přidávat!

Začnu ale uvnitř akademické obce a rovnou u sebe. Při výuce psychosociální výchovy a tématu využití divadelních postupů v edukaci se většina témat týká prioritně či finálně lidského chování.

Tak se nám tu rozmohlo takové slovíčko … „No představte si, co jsem dneska četla,“ zaslechl jsem z druhého konce stolu (scházíme se u něj v obecní hospodě v pátek): „Děcka budou mít teď nějaký předmět velbýjink.

Už vypukly, a lze předpokládat, že pukat budou dál. Částečně politické, částečně odborné (nebo v mixu) spory mezi politiky, ochranáři a možná postupně i hasiči, ale také všemi, kteří se rozhodnou býti ve věci požáru v parku „experty“, kdo co zavinil.

Kovid, Putin, válka, drahota, globální oteplování, odklady jeho řešení, dezinformace, rizika sociálních sítí, rozdělovací aktivity typu „Češi proti Čechům“ (za záminku se nyní vydávají ukrajinští uprchlíci), globální narcismus, depresivita dětí atd. atd.

Začnu odpovědí na druhou otázku. Dle mých „zdrojů“ neučíme. Zeptal jsem se v roce 2020 jistě dvou desítek ‒ dá se říci ‒ „špičkových kantorů“, finalistů Global Teacher Prize, na toto

Zaprvé: „Spoléhal jsem se na svou imunitu …“, slyšel/četl jsem (v médiích) několikrát od neočkovaných nemocných na kovidových odděleních. Jistě.

Tak nejprve omluva inženýrům, že jsem si je „vypůjčil“. Ale důvod byl ušlechtilý: Vypůjčil jsem si jejich na vejškách získávaný titul jako metaforu pro vzdělání.

Právo na názor skutečně nelze nikomu upírat. A ani by to nemělo být možné, neboť každý vskutku má právo si myslet, co chce. 

Už vypukly, a lze předpokládat, že pukat budou dál. Částečně politické, částečně odborné (nebo v mixu) spory mezi politiky, ochranáři a možná postupně i hasiči, ale také všemi, kteří se rozhodnou býti ve věci požáru v parku „experty“, kdo co zavinil.

Jedno naše vlastní šetření nám ukázalo toto: Část učitelů přicházejících na pedagogické vysoké školy pracovat po nějakých letech „v praxi“ si myslí, že se věnuje málo pozornosti

Komu to něco připomíná, tak ano, je to tak. Parafrázuju výrok gymnaziálního profesora Matulky z již takřka kultovního filmu Cesta do hlubin študákovy duše.[1] Proč?

Když jsem tuhle větu (bez oné závorky) před pár měsíci zaslechl z úst někoho od politiky právě hovořícího v televizi, rázem jsem zbystřil.

Vídám někdy online výuku kolegů z různých škol. Buď sedí za katedrou a v pozadí se bělá tabule. Nebo hledí do kamerky počítače s mohutnou knihovnou za zády. A někteří zase mají „spuštěné pozadí“, takže to vypadá, že

Risknul jsem tenhle titulek, byť může být přijat obojace. Kdo považuje formativní hodnocení (FH) za „zase nějakou zbytečnou novinku“ se sice může zatvářit spokojeně, jenže já to tak nemyslím.

V rámci ‒ momentálně pozastavené ‒ revize RVP ZV se začalo před několika roky uvažovat o jisté změně statusu OSV, o přesunu této tématiky do úrovně „oborů“,

Tenhle vtípek se mi moc líbil. Psycholog: „Co kdybysme teď…“ Klientka: „Máte říci kdybychom!“ Psycholog: „Co kdybychom teď mluvili o tom, proč nemáte kamarády…“

Když v posledních cca dvou letech vyrazím kamkoliv do zdejší pedagogické krajiny, pak spolehlivě narazím na formativní hodnocení. Někdy se přede mnou tyčí jako vznosný štít, na němž mohu oči nechat, ondy jako kus krajiny,

Luxujeme stupně pro vítěze, klademe salám na chlebíčky, žehlíme si puky na kalhotách …Čtvrtý ročník české verze Global Teacher Prize, ceny [cituju] „pro pedagogy působící na základních a středních školách v České republice“ ...

„No vlastně jo“, řekla Bára. Bára je studentka edukační dramatiky na DAMU. Měli jsme lekci „scénologie chování“ a právě nám oznámili, že ještě týž den večer se škola zavře.

„Učit děti komunikovat? Ale to já už (přece) dávno dělám! Když dítě vytáhnu k tabuli a zkouším, tak ho přece učím komunikovat!“, rozhorlila se před mnoha lety v Respektu ...

Na postojové cíle jsem tak trochu skutečně „narazil“ ještě coby student učitelství. Ani se neptejte, kdy to bylo … ale když jinak nedáte, tak tedy v 70. letech (XX.!! stol.). Ta časová lokalizace nicméně není nedůležitá.

Horuji v těchto blozích za „psycho-sociální výchovu“ (ať už se jmenuje „osobnostní a sociální…“ či jinak). Ač změny v kurikulu chystány, (k dnešku) mám temné tušení, že láčkovci, ...

Tyto blogy čte, podle všeho, jen velmi málo lidí, tak si tentokrát troufnu brnknout do vlastních řad v naději, že uniknu tomu, aby mi na oplátku nějaký akademik vyprášil kožich.

Tři skutečně vyřčené výroky. První: „Drahoše jsem nevolil/a za prezidenta, protože nosí brejle, ale nemusel by …“. Druhý: „Babiše volím, protože tak statečně čelí všem útokům proti sobě.“ ...

Ne, opravdu ne, o TOTO nepůjde. Je mi líto, jestli zklamu případné čtenáře, kteří se těšili na něco lechtivějšího. Půjde o něco úplně jiného.

„Pane doktore, jaký je Váš názor na to, že hlava státu ve službách putinovského Ruska veřejně vytrubuje informace od tajných služeb a poškozuje tak naše zájmy a naše vztahy s nejbližšími spojenci.

„Fakulta sociálních věd by se měla rozhodnout, zda vychovává „hlídací psy demokracie“, novináře, anebo zda je zařízením na seznamování studentů s grázly,“ vylil si srdce např. Reflex

Šediny (byť i skryté přelivem) letitých pedagožek jest nutno míti v úctě. Ale ‒ jakkoliv byla teze o učiteli coby herci podporována pilně historkami z praxe ‒ dovolím si přece jen poněkud oponovat.

„Noale to, co nám tady říkáš, tak tak to není! Docentka [co já vím, třeba:] Švíbrprancová nám tvrdila, že lidské činnosti jsou tyhle tři: hra, práce a učení.

Předem omluva: Blog svým rozsahem vzdoruje „úplné dovysvětlitelnosti“. Zkusím, co půjde.

Pro jistotu předešlu, že tenhle text není proti kritickému myšlení, i když se to někomu může místy zdát. Je spíše o podobě používání tohoto pojmu a o jistých souvislostech.

O té neděli povolební vydali jsme se společně s životní družkou k večeru do obecní hospody. Nikoliv kvůli volbám, leč kvůli jídlu s přáteli.

Emocionální aparát leckteré rodičky či jejího partnera v rodičovském počínání se teď možná začíná nebezpečně zachvívat. Jenže nejde o krédo či plán nějakého podlého mysopeda.

Tak především nutno bez muk říci, že jsem potrefená husa. To, o čem píšu tady níže, to se mi stalo. Potrefilo mě to. A ne jednou.

Vážené, vážení, nedá se nic dělat: ku čtení tohoto psaní je třeba předem vědět pár věcí. Hlavně co to je RVP (najmě ZV+G) a co je v něm psáno.

„ʽTy krávo blbá. Jsi pěkně pitomá, že jsi nejela na olympiádu. Jsi namyšlená fiflena, která hraje jen pro peníze.ʼ Takové vzkazy jsem dostala.

Někdy vážně závidím zdravotníkům, jaderným fyzikům, ale taky třeba výtvarníkům. Samozřejmě, nezávidím jim vše a stále. A co že jim to tedy závidím?

Seděli jsme na zahrádce před výčepem s kamarády z dětství a povídali o všem možném. Samozřejmě došlo i na politiku, tedy de facto na politiky.