Poznámky k pedagogice krizí − v čase té koronavirové …
28. 3. 2020 | blog EDUin | Josef Valenta
„No vlastně jo“, řekla Bára. Bára je studentka edukační dramatiky na DAMU. Měli jsme lekci „scénologie chování“ a právě nám oznámili, že ještě týž den večer se škola zavře. Klíčová slova toho dne: koronavirus, stav nouze, krize … „No vlastně jo,“ řekla Bára: „bude to zdroj témat pro dramatické hry …“. Reagovala tak na mou poznámku, která zněla přibližně takhle: „Vypadá to, že jsme v maléru, asi nás čeká jedna velká dramatická situace … Nicméně, vnímejte, co se děje, i jako divadelní pedagožky. Možná to zní blbě, ale v našem oboru můžete později tuhle krizi zhodnotit…“.
Rozhodně nejsem prost obav z toho, co se děje a dít bude (dnes je 27. března 2020 a jsme stále ve stavu nouze a ještě v něm setrváme …). Ale když jsem ono výše uvedené studentkám říkal, vzpomněl jsem si na cca 20 let starý text německého univerzitního profesora B. Aminiho s názvem „Krisenpädagogik/Pedagogika krizí“[1] s podtitulem „změna a smysl“.
Podívejme se tohle na téma ze dvou hledisek: 1. co je pedagogika krizí a 2. oč v ní jde.
1. Pedagogika krizí: Opřu-li se o Aminiho, pak začnu negativním vymezením: Není to psychoterapie snažící se pomoci někomu překonat „běžící“ krizi ani tzv. krizová intervence v okamžiku, kdy je potřeba při určité krizi zasáhnout, protože konkrétní osoba (již) nedisponuje vlastními nástroji zvládání krize.
Pokud jde o to, čemu budu říkat „krize“ ve vztahu k „pedagogice“, pak budu mít nadále na mysli hlavně(!) tzv. „krize životních změn“.[2] Naopak na to, co lze nazvat „krizemi traumatickými“ a co vyžaduje odbornou pomoc, terapii nebo alespoň intervenci, na to pedagogika nemá zdaleka dostatek možností a ne pro všechny …
Pedagogika krizí, či možná přesněji řečeno „vzdělávání v tématu krizí“, se zabývá pojmenováním a popisem krizí, charakteristikami prožívání jejich fází a jejich analýzou. Ale také senzibilizací člověka vůči krizím a jejich různým stránkám, pohledem na „krizi jako zprávu o nás“ a rovněž přerámováním postoje ke krizi. Tedy i upozorňováním na to, jaký mohou mít pro člověka smysl v jeho dalším životě (samozřejmě, pokud krize život nevezme …), co pozitivního z nich lze vytěžit, v čem člověka krize mohou zdokonalit (a to nejen ve smyslu získání např. jakési „otrlosti“). Amini „tehdy“ upozorňoval, že pedagogika jeho doby s tématem krizí, ač to bylo (a je) v našich životech téma velmi četné, nepracuje. Myslím, že to platí i dnes a zde. Jistěže se krize ve školách probírají, krize se odehrávaly na tematických polích prakticky všech předmětů, které se učí. Počínaje krizí jako částí „dramatického oblouku“ v literatuře přes „kritickou teplotu“ ve fyzice až po „Karibskou krizi“ v 60. letech XX. století. Tohle všechno jsou krize víceméně „neosobní“. Docela by mne ale zajímalo, nakolik se kde žactvo a studenti učí o krizích více „zosobněně“. Ve vztahu k vlastním životům, vlastním postojům, vlastnímu chování … RVP ZV v tomto ohledu mluví o krizích a krizových situacích − pokud jsem dobře hledal − na třech stranách z celkových 165 (ss. 12, 50, 94). Takže otázka vpravdě cimrmanovská: Není to málo?
Jasně, můžete mne teď podezírat, že si tu přihřívám nějakou „progresivistickou“ polívčičku a co že by se všechno nemělo ve školách učit, když je přece potřeba učit bitvu na Bílé hoře, láčkovce a význam gerundiva. A ještě krize! Už teď „není čas probrat“ …
Jenže čím dál více si myslím, že „téma krize“ patří k tomu, čemu se občas i ve světě vzdělávání začíná říkat „velké otázky“. Ty mohou být různé a vesměs překračují hranice jednotlivých předmětů. Někdy jsou velké jen pro jednu komunitu, nezřídka se ale týkají života obecně nebo všech lidí či celé planety atd. A myslím, že jednu z nich mohou tvořit dohromady otázky týkající se právě toho, jak rozumím krizím, jak se zvládám ve vtahu ke krizím, co mám za dovednosti pro život v krizi a co si mohu (kromě šrámů …) z krize odnést.
Je to zase otázka pojetí kurikula. Líbilo by se mi, kdybychom ho uměli postavit podle velkých otázek. Zatím ale umíme v téhle nadpředmětové oblasti asi jen vymezit kompetence. A podstatně jiný přístup ke kurikulu se, myslím, nerýsuje. Ale pokud jde o krize, ty my žijeme, není to nic „až v budoucnu“. Podívejme se na to i tak: více či méně nápadně žijeme v klimatické krizi (na tuhle globální životní změnu nás upozorňují vědci a studenti), pořád jsme jednou nohou v krizi stěhování národů (taky změna …), teď tu máme covid(a) a následovat bude možná krize ekonomiky a pak zase přijde něco dalšího. Věřím a doufám, že na řadě škol to vědí …[3]
2. Oč jde v pedagogice krizí: Něco už jsem řekl výše (popis a analýza, senzibilizace, přerámování i učení se dovednostem). Ale chci ještě něco dodat: Běžný diskurz, samozřejmě média či též odborníci z různých oborů nezřídka skloňují různé podoby krizí jako nebezpečné až fatální, konfliktogenní, devastující, zmatek plodící, pokleslost všeho druhu reprezentující atd. atd. To je jistě pohled často velmi patřičný (byť se v literatuře zmiňuje i nadužívání tohoto pojmu). Ale pedagogika krizí jakoby jedním dechem se slovem krize říká i slova jako je „naděje“ nebo „hledání smyslu“[4] nebo „příležitost pro vlastní rozvoj“[5] či obecněji „příležitost něco změnit“.[6] A právě o tohle jde v pedagogice krizí hodně. Na jedné straně nás tedy může (po)učit o tom, co se doporučuje při snaze zvládnout jednotlivé fáze nebo typy krizí, na druhé straně ale i klást si otázku „mohu si z toho vzít něco, co by se i za daných okolností dalo nazvat pozitivním?“.
… jo, věřte mi, vím. Dobře se to píše, podstatně hůř se to žije … ale pokud jde o pedagogiku krizí, přece jen − neměli bychom na ni zapomenout.
Tak hlavně, abychom to ve zdraví přečkali!
[1] Adl-Amini, B. (2000) Krisenpädagogik: Band 1: Veränderung und Sinn. 1. vyd. Selbstverlag. Druhý díl má podtitul Krise und Entwicklung, krize a vývoj. Amini má v portfoliu ale též texty didaktické či texty z oboru osobnostního rozvoje.
[2] Jedlička, R. & Koťa, J. (1997). O krizích a jejich zvládání a využívání. Pedagogika, XLVII, s. 226 – 237.
[3] Ku své újmě musím říci, že ani průřez „osobnostní a sociální výchova“ slovo krize nepoužije, ale v řadě tematických okruhů (sebepoznání; seberegulace; psychohygiena; mezilidské vztahy, komunikace; kooperace) nabízí věcné dovednosti, které mohou být jedinci i jeho okolí v životě v krizi nápomocny.
[4] „Toto hledání smyslu nenapraví jeho bolest ani nenahradí jeho ztrátu, ale odstraní bolestnou nesmyslnost utrpení“, říká Amini.
[5] „Krize jsou velkou příležitostí к tomu, co se označuje slovem usebrání, jsou možností zastavit se uprostřed životního shonu, zamyslet se nad sebou samým, vzít alespoň na čas svůj vlastni život vážně a v plném slova smyslu do svých rukou. A tuto šanci by si nikdo neměl nechat proklouznout mezi prsty.“ (Jedlička & Koťa, s. 228)
[6] Samo řecké slovo κρίση znamená změnu a na tu lze nahlédnout evidentně z různých stran.