O fakt silně zakotvené teorii

16. 8. 2019 | blog EDUin | Josef Valenta

Tyto blogy čte, podle všeho, jen velmi málo lidí, tak si tentokrát troufnu brnknout do vlastních řad v naději, že uniknu tomu, aby mi na oplátku nějaký akademik vyprášil kožich. Nuže, začnu třemi historkami, které se opravdu staly (byť zde jsou uváděny jejich věrné, ale fiktivní analogie) a mne přiměly k zauvažování nad tím, o čem chci dneska psát.

První: Obhajoba kvalifikační práce. Uchazeč zjišťoval, zda si lektoři primární prevence stanovují cíle „lege artis didacticae“, tedy tak, jak to didaktika považuje za optimální. A to pro to, aby předpokládaná problematická zjištění „převrátil“ do podoby návrhů opatření, kterak v tomto smyslu vylepšiti přípravu takových lektorů. U obhajoby ale sprcha. „A kde máte zakotvenou teorii?“, vyrazila do boje jedna členka komise. Jenže tady ve výsledku nešlo o formulaci teorie, v podstatě šlo o „didaktické technikálie“ týkající změn lektorských kurzů, a to změn provedených na základě zjištěných „dat“. Historka další: „Moje“ diplomantka, dívka vzdělaná, pracovitá, zaujatá tématem.Vběhla na konzultaci nad téměř hotovou prací a s neklidem, ale zjevným odhodláním zaťala otázku: „No ‒ ale jak tam teď dostanu tu zakotvenou teorii ….?“ Najednou, z ničeho nic. Již poučen podobnými zkušenostmi, usoudil jsem, že jí někdo uštědřil „dobrou radu“ …, ale nepátral jsem. Místo toho povídám: „A vy jste chtěla ze svého zkoumání vyvodit nějakou teorii?“ „To ne“, povídá ona, „přece jsem zjišťovala, jestli si děcka něco zapamatují, když navštěvují ty jednorázové akce v muzeu.“ Třetí: Vyptávali jsme se (v rámci širšího výzkumu) jedné specifické skupiny pedagogů, co si myslí, o své práci ‒ co je pro ně osobně v profesi důležité, jak se vyvíjelo jejich vlastní pojetí profese atd. Výsledkem byl text pojmenovávající témata, která se v jejich výpovědích objevila. Pokud zobecnění, tak jednoduchá empirická. Metodologie byla vysvětlena. Nesměřovali jsme k vytvoření teorie. Zajímaly nás příběhy a to, jak naši respondenti vidí svou profesi, čímž jsme ‒ mimochodem ‒ naplňovali důležitou literu smyslu tzv. kvalitativního výzkumu.[1] Nicméně … když si text přečetl člen renomované redakce, pramálo nitek na něm zůstalo suchých. Jeden z klíčových apelů zněl: „Měli jste použít zakotvenou teorii.“ Potíž je v tom, že my jsme nechtěli. A věděli jsme proč. Ostatně, i podle rodičů zde skloňovaného postupu „zakotvené teorie“ (ZT), Strausse a Corbinové, mohou být cíle kvalitativních výzkumu různé: od prostého předložení názorů zkoumaných osob přes popis nějakých jevů až právě po vytváření teorie (s. 12-14). Takže: ani jeden z výzkumů si nekladl za cíl vytvořit teorii.

Mimo to, Strauss a Corbinová také na prvních stranách své knihy upozorňují na další čtyři typy kvali-výzkumu ‒ i se ZT tedy jmenují pět typů. V textu R. Švaříčka a K. Šeďové (2007) se pak, alespoň tomu tak rozumím, (samozřejmě mimo jiné!) dovíme, že ZT se stala vlivným instrumentem kvali-zjišťování (s. 84). Možná tady, v oné vlivnosti, bude zakopán pes …

Na základě těchto náhodných „historek“ (a nebyly to jen ty tři …) jsem nabyl různých (spojitých?) dojmů. Jeden je ten, že ZT se stala jakousi mantrou, a to i pro lidi, kteří vlastně nevědí, oč jde, ale vědí, že o tom kdekdo mluví (a navíc je to rozebráno ve „švaříčkovi-šeďové“!!